Jak si udělat nový rok šťastnější

Rozhodla jsem se, že...prostě že se budu mít hezky bez ohledu na okolnosti. Tý jo, říct tohle nahlas, to chtělo docela kuráž. ;) Tak třeba o letošních Vánocích. Nebyl sníh, lidi venku byli naprdnutí a stížnosti, že "letos zase chybí vánoční nálada" jsem slyšela ze všech stran a dokonce mi o svátcích ucho okupovaly řeči "jak je ten prosinec/život/svět hrozný nebo jak jsme my/stát/svět dopadli". Za takových okolností by bylo snadné podlehnout a nechat se smést lavinou nešťastenství a reptání, jenže to není nic pro mě. Ou nou. A tak mi ze sluchátek vyhrávali Jackson 5 v čele s malým Majklem, doma jsem měla všude rozvěšená světýlka, v hrnku blahodárné kakao, k snídani skořicové palačinky, po boku svého veselého muže a zimní čas nemohl být lepší...ano, bez ohledu na okolnosti. A bez ohledu na okolnosti, na okolí a společenská dogmata mám v úmyslu ve "vánoční" (rozumějte "dobré, slavnostní a vděčné") náladě pokračovat a užívat si každý den. Jaký si to uděláš, takový to totiž máš.

Jsem schopná si v obchodě (dlouho jsem si myslela, že to dělám ne-ná-pad-ně, ale prý ne) zatancovat, když z reproduktorů hrají nějaký super song, taky jsem schopná nadchnout se těmi nejbláznivějšími nápady, tužky brousím ořezávátkem ve tvaru růžového jednorožce, když prší, tak mi to vůbec neva, baví mě malovat prstem do sněhu a občas dost nečekaně změním směr. Možná si kvůli tomu někdo bude klepat na čelo (a mně to bude úplně jedno, protože s někým takovým bych kámoška stejně nikdy nebyla), ale taky se možná někdo přidá (to se mi stává naštěstí docela často). Prostě - jestli je něco podle mě opravdu nevhodné (doopravdické faux pas), tak je to být za každou cenu důležitý, dospělý a extra důstojný (auů). Jsme tu kvůli radosti (nemyslím u mě na blogu, i když to snad taky, ale v našich životech jsme proto, abychom se těšili a radovali se) a já mám v plánu to v tomhle směru letos docela rozjet - to je moje letošní předsevzetí numero uno. ;) Protože život má být jízda, má to být spontánní dobrodružství a zábava (štípněte mě, jestli se mejlim). I když stereotyp znamenající "smrádek a teplíčko" může někomu vyhovovat, já mám vážně o moc radši "čerstvý vzduch".

Takže žádné novoroční sliby typu "nekouřit, zhubnout, naučit se afrikánštinu". Moje hlavní letošní předsevzetí a úmysly mají jasnou podobu:

Řídit se tím, co říká diář

Diář od Kate Spade, který tu letos budete vídat, má jednu takovou libůstku. Jakmile skončí jeden měsíc a začíná nový, přijde Kate s nějakým nápadem či mottem, v jakém duchu by se následující popsané listy mohly nést. Lednové poslání "lose your head in the clouds" se mi náramně zamlouvá. To je přesně to, co mám v plánu udělat. Ztratit hlavu v oblacích, snít a nechat se trošku svést modrorůžovými oblaky, ze kterých teď v lednu bude asi občas ještě padat peří. Zkrátka kdyby se někdo v lednu ptal, kde jsem nechala hlavu, tak víte, kde ji hledat.

Napsat to na papír

Uzavřít starý rok a vejít s čistým štítem do toho nového (ještě lepšího) je lehčí, pokud to člověk "hodí na papír", tzv. zhodnotí. Koneckonců, lidi pořád něco hodnotí (nejradši bohužel jiné lidi), tak proč se nezaměřit na sebe, své vlastní úspěchy, loňské karamboly i letošní plány? Taková sebereflexe se hodí vždycky, na začátku nového roku se ale přímo nabízí a nastrkuje. Zrcadlo - anó, tak se tomu říká. Takže jsem letos zase vzala papír, pero, nalila si čistého vína (dvě...nebo tři decky) a sepsala upřímně a popravdě, jak to bylo a jak to bude, tedy - jak by to mohlo být. "Zrcadlo" jsem pak umístila na dobře viditelné místo, aby mi kdykoli připomnělo plánované změny. Když to všechno vidím černé na bílém, je snazší si uvědomit chyby a taky je snazší dělat racionální (i ty trochu bláznivé - na ty jsem expert) plány a hlavně je pak realizovat.

Otočit list v kalendáři a podívat se...
...podívat se, kam letos určitě zase pojedu. ;)

Dělat si snídaně do postele

Aspoň jednou nebo dvakrát do týdne. A neexistuje žádná doopravdická výmluva, proč by to nešlo. Jde to, pokud člověk chce. Jde to, pokud je v lednici aspoň jedno vajíčko a pokud má člověk aspoň trochu chuť se radovat ze života - a nejlepší je začít s tím hned ráno. Vlastně začít s tím hned teď.

Blbnout...víc

Měla jsem teď pár těžkých dnů ve společnosti krvežíznivé paní Migrény, kdy jsem nemohla dělat vůbec nic. Nic číst, nic psát, malovat, pracovat, vařit, radovat se, nemohla jsem se dívat na filmy, nikam jít ani si zpívat. A můj muž se o mě staral a utěšoval mě, že až mi bude (brrrrzy) dobře, že budeme zase blbnout. A to mi nemusel říkat dvakrát. To je totiž velká motivace pro nemocnou Vivi...že bude zase blbnout. To mě totiž baví ze všeho nejvíc. Ráda se směju, ráda říkám lidem hezké věci, ráda jen tak tancuju, ráda dělám skopičiny, ráda se usmívám u pitomých filmů a ráda cucám čtyři bonbóny najednou. Prostě když mi někdo slíbí, že se bude zase brzy blbnout, o to rychleji se uzdravím. Dokud se totiž blbne, tak se žije. Jinými slovy - nebrat sebe, ani ostatní a už vůbec ne problémy tak děslivánsky vážně, to je dobrý způsob, jak mít šťastnější rok.

Malá oslava každý den

Někdo by mohl říct, že "todle tedy rozhodně nejde, že na oslavování každého dne není čas, že na to není ani nálada, a že na to možná nejsou ani peníze". A někoho takového bych se hned zeptala, kdo mu slíbil, že bude žít věčně a kde se dá ta smlouva s ďáblem podepsat? Protože třeba mně nikdo víc životů neslíbil (ach jo), takže chci (je to moje milá povinnost) oslavovat každý den, a dobře vím, že to jde. Že i když někdy pracuju deset dvanáct hodin denně, a že i když se ke mně během dne občas seběhnou všechny nepříjemnosti, jaké si jen dovedu představit, že i když mě něco bolí (duše nebo ta zatracená hlava), přesto to není důvod k tomu mračit se na celý svět (a hlavně ne na ty nejbližší) a zahodit nepodařený den do koše, jakoby to byl nějaký bezcenný papír nebo složenka.

A navíc - i blbounkovské dny se dají vylepšit, i kdyby to mělo být "za pět minut dvanáct". Nemusí být u toho zrovna pravé francouzské šampaňské a jahody (ostatně, teď v zimě stejně nemají žádnou chuť), ale zkrátka malá oslava dne může představovat cokoli, co člověku dělá hezky - hrnek s pomerančovým čajem, krásná knížka od Vánoc, přitulení se, kino, dobrá muzika (vždyť víte, co umí oblíbený song udělat s náladou a jak člověk díky němu chytne červeň do tváří) nebo horká vana. Prostě cokoli, díky čemu si jeden uvědomí, že každý den je vzácnost. Lidi si často začnou života vážit, až když se jim stane něco zlého (takových už jsem viděla až moc), takže vím, že mnohem lepší a rozumnější je vážit si ho teď - teď, kdy nám je v podstatě dobře a kdy nás maximálně tak občas "pálí dobré bydlo". Je to přece náš život! A je jenom jeden. Jedinečný.

Tak ať je ten náš nový rok báječný, odvážný a plný zážitků - prostě přesně takový, jaký si ho uděláme.




PS: na závěr tu mám pro vás malý bonus - něco důležitého a milého, čemu určitě stojí za to věnovat dvacet minut svého času - film Motýlí cirkus, který si tu teď můžete rovnou pustit. Jeho hlavnímu hrdinovi (Nick Vujicic) sice chybí horní a dolní packy, ale srdce má přesně, ale úplně přesně tam, kde má být, což ukázal i ve své knížce Život bez hranic, která je skvělá a hodně inspirující. Tak tedy - stiskněte "play", rozbalte oříškové karamely a užijte si tenhle film, ať už ho znáte nebo ho právě teď uvidíte poprvé.