Vivi ve svém obchodě

Možná jste si mysleli, že Vivi je jenom japonská panenka z 50. let, která stojí na poličce v koupelně ve své zasněné stydlivé póze a nic nedělá...Ale kdepak! Vivi je náramně činorodá. Když se nikdo nedívá, ožívá a dostává se do pořádného tempa! Nevěříte a chcete příklad? Není problém - tak třeba nedávno Vivi otevřela svůj další internetový obchod, tentokrát ve vintage stylu. Je tam všechno, co má ráda. Kosmetické hýčkání, drobnosti pro radosti, sladkosti, doplňky nebo vintage šaty. A jak vidíte na fotkách, police jsou plné a Vivi je v jednom kole, protože svůj nový obchod hýčká a děkuje i svým milým pracovitým pomocníkům, bez kterých by jí bylo v e-shopu i na světě mnohem míň veselo! A moc děkuje taky Vám za skvělou podporu!

"Já nesnídám sám"...aneb to chce klid!

Nestojím o vředy, a tak snídám pomalu a dlouho, vyřizuju při snídani poštu (jen tu milou a příjemnou), čtu knížky nebo časopisy a snažím se start do nového dne "nepřepálit" ;-). A opravdu nerada snídám sama, takže pokud doma zrovna není nikdo dvounohý, přichází mi zpříjemnit ráno velký porcelánový koloušek Hužbert, kterého jsem kupovala přes inzerát jako "koloucha v pytli" a myslela jsem si, že bude docela maličkatý. A rozumí se samo sebou, že nejlepší kafe je od Mickyho ;-). Tak si pojďte se mnou pochutnat a nikam nechvátejte. Nebo se Vám snad už někdy stalo, že Vám práce utekla? ;-)

Hou hou hou, klídek a prima pondělí! Vaše Vivi.

Mám na sobě černé úpletové šaty, takže barevně zářit dnes musí aspoň moje okolí - na fotkách koloušek Hužbert, který nám věčně kouká do talíře;  "Mickey Mouse" hrnek s nejslavnější kreslenou myší; koblihy (už nejsou to, co bývaly); staré a skvělé vydání Elle s Karolínou K.  (je mnohem lepší než současná Elle, ale tak už to na světě prostě chodí).
Navštívit obchod

Mé návštěvy u Diora...aneb co mají umělci v koupelně

Chodím k nim každý den - k módním návrhářům, umělcům, fotografům, designérům, "obyčejným" lidem, modelkám, slavným kuchařům i malířům. Dívám se jim do skříní, do kabelek, do koupelen, do kuchyňských skříněk, do šuplíků i do šatníků. Mě to tak baví!

Představuju Vám můj zamilovaný, velmi originální web (blog), díky kterému můžete směle a bez pozvání navštívit stovky bytů a domů známých umělců téměř po celém světě. Nečekejte, že bude uklizeno; připravte se na prach i nevybalené krabice, na střeštěnost, nebojácnost a hravost. Zdánlivá nesourodost sběratelských hraček, levných věcí z blešáků, luxusních designových kousků, starožitností a kýčů vytváří dokonalou originalitu a domov s vtipem.
Za vším stojí bezva nápad Todda Selbyho, který už tak trochu žije s námi doma, a který všechny ty úžasné domácnosti fotí. O mé nejmilejší knížce, která s Toddem souvisí více než úzce, vám určitě někdy povím. Takže račte vstoupit do psí boudy, podívat se na velbloudy: tady a teď.

A víte, co mě na The Selby nejvíc baví? Že jde o konkrétní domy a věci konkrétních lidí bez stylizace pro fotku. Že Tod umí s odvážnou citlivostí vyzdvihnout i ty nejmalichernější detaily, že umí skvěle vyfotit i záchodovou mísu, že umělci nemají žádné hranice a je u nich tak barevno.

 Musíte vidět víc: www.theselby.com

Viviland - Země parfémů...příběh o rozmazleném nose

Všechny skleněné poklady naplněné omamnými vůněmi mě odjakživa přitahovaly jako magnet. Ale jak to tak bývá, ač mám pro ně slabost, můj nos nesnese téměř žádný parfém. Už u mě bydlely voňavé flakónky od Diora, Calvina, YSL, Jil nebo Very Wang; zkusila jsem i spoustu přírodních vůní, ale co Vám budu povídat, cítily se u mě jako ve špatném podnájmu, a tak šly vždy o dům dál. Nechápu to - můj nos je malý, nijak nápadný, tak jak je možné, že všechny pachy prožívá tak intenzivně? Jistě chápete, že jezdit v létě přeplněnou MHD nebo chodit do masny pro řízky je pro mě tabu.

Božská Marilyn se prý na noc oblékala jen do pár kapek Chanelu N° 5... Praktická Vivi však dodává: oblékněte si na Chanel ještě pyžamo, noci bývají dost chladné.

A jak asi voní mé milé čtenářky!?

Mé ráno obvykle nevoní parfémem, ale kávou a pocukrovanou koblihou - tyhle vůně totiž můj nos snese bezpečně.
První fotka: zleva Chanel, prostřední parfém je zimní orientálka (památeční, stará mnoho let - nepoužívám ji, ale takovéhle flakóny se zkrátka nevyhazují) a vpravo vidíte hřejivou vůni Alverde (zakoupila jsem z nostalgie proto, že voní stejně jako prostřední orientálka) ;-) A věřte nebo ne, mám také "Vůni štěstí" Prends Moi od francouzské značky Veld´s (přísun euforie při jejím používání je prý potvrzen výzkumy), jejíž flakónek je tak zrcadlově lesklý, že nešel vyfotit čili o štěstí nemůže být ani řeč :-).  

Divoké i sladké pouťování

Za pár dnů je u nás pouť a já nepeču švestkové koláče, ale vzpomínám.
Papírové růže ve střelnici (brok do pušky za 1 korunu), smích, křik, divoce hlasitá hudba, motání hlavy z kolotočů...3 cukrové vaty na jeden zátah, do toho barevné žužu, mandle v cukru, kukuřice a zmrzlina, bolení břicha a fosforově žlutý náramek na ruce. Tak taková bývala moje pouť.

Ráda jsem ve střelnici hrávala kulečník a těšila se na otázku silně nalíčené paní Střelničářky, kterou položila po sečtení skóre zapadnutých kuliček: "žvýkačku nebo samolepky?". Vždycky jsem radostně pískala, že samolepky (na ty si potrpím dodnes) a v ruce mi zpravidla nespravedlivě přistála ž v ý k a č k a (tehdy jsem se naučila, že ne vždy člověk dostane to, co chce). ;-)

Mnoho se toho na poutích událo, mnoho snědlo, mnoho vypilo, po bradě nám ledová tříšť tekla, ale do úst nenatekla. A jestli to naše žaludky ustály, tak na poutě chodíme dodnes. A pouťové pohádky je teprve začátek.

A co Vaše pouťování - bylo nebo je tak sladké a barevně zdivočelé jako má dnešní fotka? 

 Mám teď plnou pusu žlutého lízátka ve tvaru dudlíku (prodávají je na poutích asi 100 let) a je tak šíleně sladké, až to štípe a bolí, ale vydržím to! ;-)

Šašek počmáranej aneb když si Vivi hraje, zlobí

Kdykoliv se mi v dětství dostal do ruky časopis, vzala jsem fixy a už jsem malovala knírky, velké pusy, bradavice, štětinaté obočí, óbr brýle, vybarvovala rty a dělala na očích modré stíny (nejraději mužům, hercům a zpěvákům). Moje oběti byly po mém zásahu k nepoznání, muži se měnili v ženy, ženy v lochneské příšery a možná...že jste do časopisů malovali kdysi dávno i vy. Jenže mně to zůstalo.
A tak pořád usilovně kreslím fešákům na fotkách z drahých časopisů klaunské nosy a Tereze Maxové jsem včera udělala kozí bradku. Ale na svou obhajobu musím říct, že si moc ráda dělám legrácky i sama ze sebe. Na "polaroidce" vlevo mám rohy, knírek a pusu ve stylu "přijela tetička z Parisu" a můj (naštěstí neješitný) muž obdržel velikánské brýle a tři vlasy!

Tak tedy...pojďte si taky hrát, bez ohledu na barvu pleti, náboženské vyznání nebo věk. Chcete?

  
Vlevo na fotce: "polaroidky" z rodinného alba. Vpravo: pan Parádník (z časopisu Luxury Guide) s "mobilovým" přívěskem (dárek od milé přítelkyně). 

Zápisky z deníku aneb co by mělo raději zůstat skryto

Dnes tématicky...první školní den si žádá malou ukázku ze staletého deníku. Gramatiku, obsah, ani formu Vivi na začátku 2. třídy ještě neřešila, na obrázku si však dávala velmi záležet ;-). Tak se mnou pojďte nahlédnout do deníčku, který už toho hodně pamatuje, a  který by možná měl radši zůstat skrytý v rodinném trezoru. 

Užijte si dnešní prvozářijový den a už teď Vám můžu slíbit, že "Zápisky z deníku" budou mít pokračování, protože cokoli, co vyvolá alespoň letmý úsměv, by v trezoru prostě zůstávat nemělo.

A Vy? Máte schovaná nějaká školní psaníčka, sešity, deníky nebo obrázky z dob, kdy jste ještě vůbec neřešili obsah ani formu? ;-)

 "Můj školní den"

A je tady zase pondělí, jako každé jiné. Moje maminka měla jít k zubaři. Ale, protože musela napočtu tak nešla. Dostala jsem jednotku. Měla jsem radost. Mám nové rukavice a pravítko. Zítra jedeme na plavčo. Moc se těšim. Padá sních. Až bude sněhu dost, tak budu sáňkovat, stavět sněhuláka, bobovat a bruslit. Už se moc těšim."