První srdce do sněhu

Pokaždé, když jsem v poslední době před někým řekla, že se těším na sníh, obvykle jsem se setkala s odmítavou reakcí: "Proč? Víš, jak to zas bude vypadat na silnicích?! Budou se muset odklízet chodníky! Padající vločky budou studit za krkem! A bude se muset víc topit!". Jenže to na mě neplatí - pochopíte, až si přečtete, co jsem v pátek - při prvním letošním sněžení dělala. 

Páteční dopoledne jsem odstrojovala stromeček a povánočně uklízela. A protože mám na odstrojování stromku připraveno spoustu krabiček a všechno musí být perfektní ;-), zabrala mi tahle činnost docela dost času a přezpívala jsem u toho spoustu písniček. Okolo poledne jsme se s milým mým mužem vypravili do hospůdky, kterou máme pár kroků od domu. V krbu tam tancoval oheň, my jedli a pak pili horkou kávu a za okny chumelilo. A venku jsem pak botou udělala svoje první letošní srdce do sněhu. Odklidili jsme od té bílé peřiny chodník a dělali jsme při tom všelijaké legrace, vločky nás studily za krkem a my se už těšili, až si doma zatopíme a uděláme si čaj. Moc príma bílý den.

A pokud si říkáte: "Fajn, Vivi, to všechno je hezký, ale co z toho plyne?", tak tady je mé dnešní ponaučení ;-): Těšte se z toho, co milujete bez ohledu na škarohlídy. Hledejte na věcech to lepší. A i pokud jste "zatvrzelí dospěláci", najděte v sobě trochu toho dítěte. Já se například moc těším z prvního sněhu, a věřím silničářům, že svou práci udělají dobře! Věci se dějou přesně tak, jak mají! ;-)

Vaše zasněžená Vivi

 Miniaturní bábuškovská figurka od mé milé pražské Míši sjízděla svahy na starodávných sáních s dřevěným ptáčkem (zimní ozdoba od mé mamky) a na hlavy jim svítilo sluníčko. Jó, ty dřevěné figurky - ty mají život! :-)