Věci z mé aktovky aneb moje soukromé papírnictví

Vracím se s vámi dneska o pěkných pár pátků zpátky, na začátek 2. třídy. V té době jsem ještě netušila, že po 1. stupni základní školy navštívím ještě další 4 velikánské budovy, kde ze mě budou chtít (marně) udělat moudré a učené děvče. V poslední z mých škol jsme si s partou spolužáků prosadili heslo "hlavně neudělat nic navíc", takže se naše vysokoškolská léta vážně vydařila. Mohlo by se zdát, že jsem studovala dlouho proto (každý mě z toho podezřívá), abych si mohla co nejdýl užívat barevných sešitů, penálů, pastelek, zvýrazňovačů, fixů, veselých gum a tužek s obrázky, ale těch já si nepřestanu užívat nikdy. Dneska vám ukážu, jakou výbavu si nesla první školní den v aktovce malá Vivi ve svých 7 letech; a než se pustíte do prohlížení, popřeju vám, aby byl pro vás dnešní první školní den ve znamení nějakých nových pastelek a třeba velkého poháru s paraplíčkem a šlehačkou (a to sice ať už do školy chodíte nebo ne - kdo říká, že na pastelky a návštěvu cukrárny mají právo jen děti školou povinné?).

Víte, opravdu jsem byla na tenhle růžový penál moc pyšná. Uvnitř byla všemožná pera a pastelky, voňavá guma s měnícími se obrázky Mickey Mouse (to byla úplná pecka) a pozor - dokonce i přihrádka se zrcátkem. Všichni si můj penál chtěli půjčovat, prohlíželi se v jeho zrcátku a dávali mi za to barevné karamelky Sisi nebo "žvejky". A pak tyhle pastelky Three Star...milovala jsem hlavně ty s pejskem Fifi a dodneška je mám v šuplíku svého pracovního stolu. A ještě jedna věc, na kterou jsem byla náležitá hrdá (snad mi prominete malou odbočku od "papírnického tématu") - měla jsem zimní boty, které svítily ve tmě (ó, věřte nebo ne), a které měly vespod na patě vychytávku v podobě brzdy, kterou jsem si zapínala, když jsme šli s učitelkou přes zmrzlý rybník (v zimě - ale to je jasné, v létě se chodí přes rybník tuze špatně). Dodnes mé svítící botky samochodky marně sháním ve velikosti 38.

Propiska "Čína" - velký to módní hit, gumy Koh-i-noor a propisky s hýbacími obrázky - to bylo moje nejoblíbenější penálové vybavení, díky kterému jsem věřila, že už jsem málem dospělá.

Někdy v té době, okolo 2. třídy, jsem dostala vyšívané zelené album (vpravo) na známky a věčně jsem ho v aktovce tahala do školy. A někdy v té době, aniž bych to tušila, dostal hnědé album na známky i můj muž (ale to se ví, že tehdy byl ještě mrňous, na rozdíl ode mě, která jsem byla už tenkrát o 2 měsíce starší). Naše albumy se setkaly ale až o 8 let později a hned se do sebe zamilovaly...a my taky (člověk zkrátka vždycky hledá někoho s podobným albumem) ;-). Hned se mrkneme, co jsme si do nich jako malí ukládali.

Moje album: bylo plné kreslených známek (Disney nikdy nezklamal), a i když se "dochovalo" jen asi 20 z nich, jsem moc ráda, že je po všech těch letech ještě mám. To jsou takové ty malé, drobné poklady, které opatruju jako oko v hlavě.

Album mého muže: papírky od čokolád, žvýkaček, bonbónů, samolepky a obrázky všech možných druhů...Je roztomilé, jak si všechny obaly od dobrot schovával a musím uznat, že měl vynikající vkus na mlsání! A tak jsem si díky němu připomněla karamelky a žvýkačky, ve kterých v hlavní roli figuroval žlutý panáček Pilly, žvýkačky Bajo, Zajda, Pedro, Rekord nebo třeba obal od prskacích kuliček (jaj, ještě teď mě při té vzpomínce pálí na jazyku).

1. školní den na začátku 2. třídy jsem si do deníku napsala, jak jsem byla s našima a s babičkou na výletě, že jsem měla zmrzlinu a dostala jsem žlutou teplákovou soupravu a šaty. Byla jsem ze všech maličkostí, legrácek, výletů, dobrot, z pastelek, učitelů, spolužáků a cviček nadšená; až se mi zdá, že jsem se od té doby příliš nezměnila (až na tu barvu vlasů - tu mám teď maličko jinou).
Září začíná, a protože všechno je většinou odrazem toho, čemu věříme, pojďme společně věřit tomu, že to bude báječný měsíc. Já už jsem rozhodnutá. ;-)