5 šťastných věcí

Právě jsem se po týdnu vrátila domů a hned jsem přispěchala za vámi, protože...stýskalo se mi. Děkuju vám ještě jednou za všechna krásná vánoční přání, která jste mi tu v komentářích nechali, a doufám, že jste si svátky opravdu užili. Já ano a tady je "pět věcí" z posledních dnů - jen tak, pro potěšení.

V mém kostkovaném sešitě se plní prázdné stránky rychle. I o Vánocích tam přibylo plno výstřižků, malůvek a fotek. Tyhle dvě mám obzvlášť ráda. Fotku vlevo jsem pořídila, když jsem ráno na Štědrý den u mých rodičů okukovala vánoční stromek. Tyhle staré ozdoby visí u nás na stromečku desítky let a já mám díky nim uklidňující pocit, že některé věci se zkrátka (díkybohu) nemění. Fotka vpravo je z časopisu a já ji asi brzy přilepím žvejkačkou na zrcadlo v kadeřnictví, protože "takhle to příští rok budu nosit" ;-).

To je kapitola sama pro sebe. Víte, dostala jsem k Vánocům Polaroid a kdyby jedna fotka nevyšla na hříšné peníze, cvakala bych jako divá (i tak jsem cvakala jako divá). Je to príma zážitek, když je foto obrázek během minuty na světě. A tak mi už 15 polaroidových fotek připomíná, jak hezké letos byly svátky, jak úžasně mamka vařila, jak jsme s mým mužem s veselou náladou plánovali příští rok, jak taťka tradičně skládal puzzle, jak jsme se spolu nasmáli, jak byl Tomík šťastný, že jsme všichni kolem něj, jak jsme neviděli ani jednu pohádku, protože se i u televize pořád povídalo a povídalo nebo jak jsme trávili plno času na procházkách...

V mojí kuchyni se spolu moc často nezastavujeme, ale po tom, co mělo moje kakaovo čokoládové cukroví úspěch, chystám se v novém roce víc vařit a péct (jinými slovy - chystám se "mít víc času").

Když jsem u našich, ráda tam "hraboším" - v mém starém stole se spoustou šuplíků, v krabicích na půdě a-tak-dál. A pokaždé si odvážím nějaké dávno zapomenuté poklady. Tyhle hodinky jsou staré víc než 20 let a dostala jsem je od dědy první školní den. Jsou droboučké, řemínek je pořád pevný, musí se natahovat (hezký návrat do starých časů) a pořád šlapou jako...no jako hodinky. Mám velkou radost, že se ke mně hodinkové tulačky zase vrátily (byly úplně na dně jedné velikánské krabice - umím prostě "hrabat" jako profík!) ;-).

Bez rozzářených a milých kaváren bych se neobešla...ani o Vánocích. Tahle je moje oblíbená a vypili jsme tam letos nejednu kávu, snědli nejeden dort a podívali se na dno nejedné decce vína.

A tohle je bonusová fotka na závěr. Dostala jsem totiž k Vánocům soba. Zatím nevím, jak ho krmit, jak ho správně ustájit nebo dokonce zapřáhnout do sání, a tak mu dávám granule, spí s námi v posteli a tváří se, že zapřahat se nenechá. Uvidíme, uvidíme, uvidíme, ty jeden sobe!