Když trávím svůj čas v Paříži aneb úplně jiný dárek

Je snadné najít tvořivou inspiraci v Paříži a nejlehčí je to v křivolakých uličkách na Montmartru. Montmartre je místo plné bohémů v orvaných džínách a černých trikách, pouličních umělců i na slovo vzatých filozofů, kteří sedí u ošoupaných malých stolků a upřeně pozorují karafy s vínem, které je jim doléváno stejně rychle, jak rychle jim do hlav přichází (a odchází) jejich velkolepé myšlenky. A mě to všechno fascinuje...a inspiruje. 

Po návratu domů pak nějakou dobu tahám orvané džíny a černé triko, na stole mám plnou karafu s vínem (ale musím dodržovat pravidlo "dvou decek") a nosím si z obchodů s malířskými potřebami plné tašky. Z nich pak vyndavám akrylové barvy, tempery, malířské desky, štětce, magnety, papíry a připadám si velice, převelice umělecky (hlavně když nedodržím "pravidlo dvou decek"). A v takové náladě mi pak pod rukama vznikají všelijaká dílka a díla, která pak zabalená do neprůhledného papíru ukládám na dno skříně. 

Nedávno jsem se ale pod vlivem francouzských elpíček, plné karafy, jedné inspirativní dámy Suzanne a blížícího se výročí rozhodla, že se pustím zase do tvoření a namaluju pro svého muže ryze osobní obrázek... A protože z něj měl velikou radost, napadlo mě, že by vás moje tvorba mohla inspirovat k tvorbě vlastní, protože jak známo, dárky vyráběné bývají těmi nejradostněji vítanými a vždycky je vhodná doba s nimi někoho potěšit.

Můj muž nejradši nosí námořnické triko s pruhy, Tomíček zásadně nevychází ven bez obojku s našitým puntíkatým šátečkem a já si minulý rok oblíbila červený šátek se srdíčky. Všichni tedy máme na obrázku své módní talismany (a je tudíž alespoň nějaký důkaz, že jsme to opravdu my). ;-)

Oválná malířská deska s bavlněným plátnem (rozměr 18 x 24 cm) se dá koupit v některých papírnictvích a snad ve všech obchodech s malířskými potřebami (cena okolo 50,-). Deska je bez rámečku, ale na to je snadná pomoc - rámeček si můžete podle své fantazie domalovat akrylovými barvami. Na desku se dá malovat nejen akrylovkami, ale i olejem nebo temperami. Pak už stačí jen uvařit si kafe, nanosit na koberec štětce, barvy, čokoládové tyčinky, obrázek si tužkou předkreslit do sešitu a pak i na malířskou desku a pustit se do toho, protože pak bude brzy hotovo.

Není od věci, když na vaši tvorbu někdo dohlíží. Může to být rodinný příslušník, klidně i pes.

Na zadní stranu jsem washi páskami připevnila zlato bílý provázek a "závěsné zařízení" je na světě.

Mona Lisa to sice není, ale je to obrázek ze srdce. A to se, pokud se nemýlím, cení nejvíc. Ono je totiž úplně jedno, jestli člověk umí malovat jako Leonardo da Vinci nebo to "jen tak zkouší". Ono totiž nejvíc záleží na tom, že člověk něco dělá vlastníma rukama, že při tom tvoření s úsměvem myslí na toho, pro koho dárek je, a na to, jestli z něj bude mít radost. A bude - to mi věřte. ;-)